Zákazy plastových tašek nejsou jen neekonomické. Jsou neekologické

Britská vláda v lednu oznámila úmysl rozšířit daň z plastových tašek na všechny obchody. Zatím musí vybírat poplatek za jednorázové igelitky podniky nad 250 zaměstnanců. Některé ze Spojených států nebo měst ve Spojených státech jdou ještě dál: prostě obchodníkům zakazují vůbec jednorázové igelitky zákazníkům nabízet. Britská vláda si přitom nechala zpracovat průzkum, který ukazuje, že tažení proti igelitkám ve skutečnosti škodí životnímu prostředí.

Bavlna je špína

V roce 2011 vydala britská Agentura pro životní prostředí výsledky šetření o životním cyklu tašek ze supermarketů. Cíl výzkumu byl zjistit, jaký dopad mají všechny typy nákupních tašek na životní prostředí, a zjistit, jestli a jak moc se používají opakovaně. A pochopitelně informovat tvůrce legislativy, jaký by pravděpodobně byl dopad opatření proti jednorázovým taškám.

Asi není potřeba říkat, že politici se o výsledky šetření ve skutečnosti ani maličko nezajímali.

V oddílu zprávy věnovaném „globálněoteplovacímu potenciálu“ (GWP) agentura zkoumala ekologický dopady různých tašek podle těchto identifikátorů – čerpání nerostných zdrojů (likvidace produktů ropného průmyslu), acidifikace (dopady na půdu, povrchové vody a oceány), eutrofikace (obsah fosforu ve vodě), toxicita pro člověka, sladkovodní ekotoxicita, ekotoxicita mořské vody, terestriální ekotoxicita a fotochemická oxidace. Kategorie dopadů odpovídaly těm, které se vyskytovaly v šetření GWP pro zprávu o změnách klimatu Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC).

Výzkumníci se zaměřili na to, kolikrát by se musely různé typy obalů použít, aby měly stejný dopad na životní prostředí jako klasická jednorázová taška z polyetylenu s vysokou hustotou (mikrotenu), na jakou jsme zvyklí. Došli k následujícímu závěru:

„Zaokrouhleně: papírový sáček čtyřikrát, taška z polyetylenu s nízkou hustotou pětkrát, taška z netkaného polypropylenučtrnáctkrát a bavlněná taška 173krát.“

Pozorný čtenář by už teď mohl položit tu správnou deduktivní otázku: Kolikrát tedy ten který obal ve skutečnosti doopravdy použijeme? Jinými slovy: Odráží nějakým odpovídajícím způsobem lidské chování to, jaký dopad má ten který sáček na životní prostředí?

Zpráva využila dvou australských studií, které tvrdí, že různé tašky mají předpokládanou takovouhle životnost: papírový pytlík použijeme jen jednou, taška z polyetylenu s nízkou hustotou se použije deset- až dvanáctkrát, tašky z netkaného polypropylenu tyhle studie nestudovaly a tašky z bavlny se v průměru dočkají 52 použití.

Ta čísla nemusí být úplně přesná. Ovšem i kdybychom nějakým způsobem zburcovali veřejnost a zdvojnásobili počet opakovaných použití, bavlněné a papírové tašky by se pořád nedostaly na úroveň mikrotenu. A to jsou na světě země, kde se lidi opakovaným používáním moc nezatěžují, a kde tedy v tomhle ohledu jsou ještě rezervy, Výborně si s opakovaným použitím z hlediska oteplovacího potenciálu vedly tašky nízkohustotního polyetylenu. Ovšem většina daní a zákazů plastových tašek se týká i jich – což je poněkud neefektivní politika. Mimochodem podoběn by se mohlo vést dárkovým taškám ze tkaného vysokohustotního polyetylenu, které si taky vedou dobře – ale zákaz by na ně mohl padnout, protože jsou prostě ze stejného materiálu jako klasické jednorázové tašky.

Ano, možná jsou lepší alternativou tašky z netkaného polypropylenu. Jenže i kdyby byly, jsou to těžké a neskladné tašky. Aby byly efektivní, musely by zákazníci významně změnit chování a tašky by se musely masově rozšířit. Než by se tyhle dvě věci staly, mohly by uplynout roky, po které by lidé používali tašky s horším dopadem na životní prostředí, než kdyby opakovaně použíli obyčejný jednorázový sáček.

Důležité jsou jen krásné ideály

To, co je na výzkumu ale nejvíc znepokojivé, je to, že vznikal, aby informoval politiky – ale vůbec je nezajímá, Naopak, vláda Jejího Veličenstva jde proti jeho výsledkům: chce rozšířit poplatek za plastové tašky na všecky obchody.

Problém s debatou na dané téma je ale ještě hlubší. Pojďme na chvilku předpokládat, že bychom politiky, kteří sedí v parlamentním výboru pro životní prostředí, dostatečně seznámili s tím, co studie prokázala. Výbor by dost pravděpodobně reagoval tak, že lid musí být náležitě vzdělán a že výhledově se musí zakázat zase jiné tašky. Neexistuje způsob, jak tuhle věc vyhrát. Politiky zajímají jen dojmy: pokud si voliči myslí, že nějaké opatření sníží dopady na životní prostředí, pak bez ohledu na to, že se objeví výzkumy, které naznačí opak, opatření bude zavedeno.

Podstatné sdělení je, že i opatření, které intuitivně dává dobrý smysl, může mít nezamýšlené důsledky. Pořád dokola je to jenom to bastiatovské co je vidět a co není vidět.


This article was translated into Czech and published by the finance magazine FinMag.

Pictures are Creative Commons.

Thanks for liking and sharing!

About Bill Wirtz

My name is Bill, I'm from Luxembourg and I write about the virtues of a free society. I favour individual and economic freedom and I believe in the capabilities people can develop when they have to take their own responsibilities.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s