Sebevlastnictví a vrh trpaslíkem

Když se Francie jednou za čas objeví ve zprávách, bývá to obvykle kvůli dalšímu nesmyslnému zákazu. A řekněme si narovinu, že už jsme jich v minulosti viděli vážněvážněvážněvážněvááážně dost. Zdálo by se, že oblíbený internetový mem vyhlašující zákaz všeho („ban all the things!“) našel dokonalé vtělení právě v zemi vína a sýrů.

Podivuhodný případ vrhu trpaslíkem

Deset mil jižně od Paříže, ve městě čítajícím zhruba 90 tisíc obyvatel, vystoupil v říjnu roku 1999 tehdejší starosta proti zvyku, který se zde opět začal rozmáhat. Staronová zábava, při níž se soutěží v hodu trpaslíkem, oblečeným do molitanem vycpaného kostýmu, do města dorazila s kočovnými cirkusáky. Pokud vás termín „trpaslík“ pobuřuje, věřte, že ho používám s rozmyslem: sami účinkující na něm trvali, a to především kvůli zvýšení popularity čísla. Starosta města Morsang-sur-Orge nechal soutěž zakázat vyhláškou a označil ji za pohoršlivou a narušující veřejný pořádek.

Zákaz byl potvrzen rozhodnutím Rady státu, tedy nejvyšším francouzským správním soudem. K velkému rozhořčení zmíněných trpaslíků soud v roce 1995 dále rozhodl, že tato činnost je „v rozporu s lidskou důstojností“. Přestože akce probíhaly za nemalých bezpečnostních opatření, konsenzuálně a za úplatu, Rada státu prohlásila, že její povinností je bránit důstojnost „tělesně postižených“.

Rozhodnutí soudu bylo už tehdy považováno za kontroverzní. V roce 2005 Evropský soud pro lidská práva v jiném případu (K. A. a A. D. proti státu Belgie) rozhodl, že dvě osoby se smějí legálně věnovat sexuálním sadomasochistickým praktikám, a to i těm, které mohou způsobovat tělesná poranění, za předpokladu oboustranného souhlasu zúčastněných. Francouzský soud nicméně v případu vrhu trpaslíkem věc obešel tím, že se nezabýval dobrovolností, ale „veřejnou mravností“. Stejný soud také například v roce 1990 rozhodl, že místní samosprávy mohou zakázat poutače s reklamou nabízející sex po telefonu, a v mnoha případech cenzuroval filmy, které označil za škodlivé. Vše ve jménu veřejné mravnosti.

Pro francouzské studenty práva je případ vrhu trpaslíkem jen zábavnou historkou, která má za účel odlehčit náladu v posluchárně. Navzdory tomu se případ z Morsang-sur-Orge stal základem judikatury ohledně pojmu sebevlastnictví – tím, že ho de facto popřel. Zákon o bioetice z roku 1994 přidal k francouzskému občanskému zákoníku článek 16.5, který stojí na stejném principu:

„Všechna rozhodnutí, která lidskému tělu přisuzují status majetku, a to ať v jeho částech, nebo jeho produktech, se tímto prohlašují za neplatná.“

Nic z toho, co bylo součástí vašeho těla anebo z vašeho těla vzešlo, nesmí být považováno za majetek.

Článek tím popřel oba aspekty sebevlastnictví: Nesmíte zpeněžit žádnou část svého těla, protože nejste jeho vlastníkem, a není vám povoleno ani veřejně provozovat jakoukoliv – byť oboustranně konsenzuální – činnost, pokud by byla označena za „nemravnou“.

Nakažlivá politika

Pochopitelně můžete říct, že nejste ani trpaslík, který sebou nechá vrhat do dálky, ani neplánujete prodat ledvinu. Dokonce si můžete pomyslet, že s Francií nemáte nic společného a ani se tam v dohledné době nechystáte (což je s ohledem na tento článek poměrně pochopitelné). Tak co je vám po tom, že?

Myšlenky se šíří exponenciálně. Díky efektivitě současných technologií se nedají zadržet státními hranicemi anebo vzdáleností od zdroje. Pokud dokázala francouzská filozofie inspirovat vznik americké Ústavy, proč by to s francouzskou judikaturou mělo být jinak?

Stále více politických aktivistů odvozuje svá přesvědčení z „evropského modelu“ respektive z toho, „jak to dělají v Evropě“. I před více než dvěma stě lety ale existovaly dobré důvody, proč ty otravné Evropany neposlouchat; to platí nadále i v 21. století. Právě taková judikatura, kterou zde zmiňuji, tvoří podhoubí pro politiku, která bude po další generace ovlivňovat společnost. Není nijak přehnané ptát se po filozofickém zázemí politiků a pátrat po tom, jaké myšlenky je pohánějí a inspirují. Musíme jednat stejně, i pokud jde o zákony, a to včetně těch, jaké prosazují cizí politické strany.

Kritika stále dalších zákazů nás nedostane nikam. Musíme rázně odmítnout jejich autoritářskou podstatu a bránit se jí prosazováním svobody napříč právním systémem. Lidé musí pochopit, že nezáleží na tom, zda se jich nespravedlivé zákony týkají či nikoliv; dokud se proti nim nepostaví, bezpráví v nich obsažené se nakonec přelije i do jejich práv.


This article was originally published and translated into Czech by Finmag. The English original was an article for the Foundation for Economic Education.

Image source

Thanks for liking and sharing!

About Bill Wirtz

My name is Bill, I'm from Luxembourg and I write about the virtues of a free society. I favour individual and economic freedom and I believe in the capabilities people can develop when they have to take their own responsibilities.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s